Musím se nad sebou vážně zamyslet

Šéf mě konečně propustil z koberečku. „Musíš se nad sebou vážně zamyslet!“
Když to řekl, tělem mi projela ledová vlna. Kdy jsem tuhle větu vlastně slyšela poprvé?

Často jsem ji slýchala doma, když táta říkával mámě, že by se nad sebou měla vážně zamyslet. Hlavně ve chvílích, kdy brblala, že jsme moc náročný na údržbu.

Být podle ní moc náročný na údržbu znamenalo, že jsem často chodila spát bez večeře, protože máma zrovna nebyla doma a brácha s tátou se odbyli něčím malým u televize. Seš malá, říkala mi, tak máš malou spotřebu.

Taky jsme něco podobného slýchali, když jsme výjimečně přišli za mámou s nějakou bolístkou nebo trápením. Pamatuju si, jak se mi u spacího medvěda urvala tlapa a máma ho místo šicí operace hodila rovnou do smetí.

Když od nás odešla, bylo mi pět.

Snažila jsem se nebýt náročná na údržbu, aby se táta nevztekal. Pokaždé, když jsem ho něčím naštvala, se mnou pak nemluvil. A to si potom člověk připadá, že je na světě úplně sám.

Školka mi dávala zabrat. Ostatní se mi často smáli, že jsem pomalá a ve spoustě věcech poslední. Pančelka se taky často tvářila, že jsem náročná na údržbu, ale u ní mi to zas tak nevadilo.

Stojím v kuchyňce, klepou se mi kolena. Kolegové jsou naštěstí právě na obědě. Vařím si další kafe a probírám se z rozhovoru o své neschopnosti podávat očekávané výkony.
Už toho mám vážně plný kecky. Do kanclu chodím první, poslední odcházím, neřeším víkendy, když něco hoří. Pořád je to málo. Kdy tomu sakra bude konec??

Vybavuje se mi jedna stará vzpomínka.

Táta to se mnou párkrát zkusil, ale prý na to nemá nervy, tak to přehodil na bráchu.

Brácha se ze začátku tvářil, že to bude zábava, ale když se mi to sem tam pletlo, rychle mě vypakoval. Prý to mám nějak zvládnout sama.

Snad to půjde. Nechci je zklamat, aby se mnou zase nemluvili.

Prý jsem poslední ze školky, kdo ještě neumí číst.

Musím se nad sebou vážně zamyslet.