Moje židle, moje síla

Bavila jsem se s kamarádkou o tom, jak snadno se někdy zbavujeme zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Co nás vede k tomu, že se bojíme vlastní volby či samostatného názoru.

Jak často si sedáme na židle, které nám vůbec nepatří? Některé na první pohled působí pohodlně – někdo je tam už před námi hezky naaranžoval, přinesl polštářek a slíbil, že „jsou pro nás v ten moment to nejlepší“. A my, vděční za ušetřenou námahu, usedneme.

Ať už jde o „židli“ nevyžádaných rad od druhých, vlastní výmluvy, strach nebo falešnou skromnost, výsledkem bývá jedno a totéž – dříve či později nás taková židle začne pořádně tlačit.

Cizí židle, na které usedáme z pohodlnosti nebo strachu

„Na to výběrko nechoď, stejně tě nevezmou.“ / Hurá, ušetří mi to nervy a nekonečný kolotoč mailů /

„Ta operace je zbytečná, v tomhle věku už to nějak doklepete.“ / Sláva, komu by se v šedesáti chtělo pod kudlu, sice vidím mizerně, ale aspoň něco /

„Rozvádět se po tolika letech? To se u nás v rodině nedělá.“ / Jupí, už jsem nakonec zvyklá, co je to pár žduchanců oproti hledání nového chlapa /

Kolikrát jsme v duchu zajásali: „Skvělé! Ušetřím si rozhodování, stres a dopad možných následků.“

Přenesení zodpovědnosti bývá lákavé. Uleví se nám. Nemusíme čelit odmítnutí, riziku ani kritice. Jenže v pozadí té úlevy se skrývá tiché odevzdání vlastní síly.

Čí příběh, nenaplněné ambice nebo pochybnosti to vlastně žijeme? Hraje v tom roli rodové nastavení, vyjetá brázda a očekávání rodičů? Jak moc nás ovlivňuje mínění okolí a potřeba být zadobře s rodinou a partnerem?

Když si nesprávnou židli přisuneme sami

Někdy nepotřebujeme ani cizí poradní hlasy, abychom usedli tam, kam nepatříme. Když se na „pohodlnou“ židli spokojeně posadíme sami, důvody mohou na první pohled působit jako logická volba. Chceme mít klid, vyhnout se konfliktu, nebo se prostě bojíme zklamat. A tak si opakovaně volíme židli z vlastních výmluv: „Teď na to stejně nemám čas.“ nebo „Já na to nemám povahu.“

Na první pohled to působí rozumně, dokonce bezpečně. Jenže čím déle na téhle židli zůstáváme, tím těžší je z ní vstát. Pohodlí se postupně mění ve vyjeté koleje a život podle našich původních představ se nám pomalu vzdaluje. Ztrácíme chuť zkoušet nové věci, přestáváme důvěřovat vlastní intuici a jednoho dne zjistíme, že už ani nevíme, jak ta naše skutečná židle vypadá.

Mantra Takhle to prostě mám / Tohle mi stačí je v dlouhodobém důsledku velmi jedovatá.

Když rezignujeme na vlastní volbu ze strachu, co by tomu řeklo okolí, nebo se podvolíme své přirozené nátuře, byť nám daná situace reálně škodí, sami sobě tím ubližujeme.

Nesoudím ani nehodnotím podobné volby, jen říkám, že je užitečné aspoň občas nahlédnout svůj život z jiné perspektivy a odpovědět si na otázku: Když budu xyz dělat dál jako dosud dalších pět let, jak bude můj život vypadat? V jakém stavu bude moje tělo, zdraví, vztahy, práce? A pokud se mi ten obrázek z budoucnosti nelíbí, jaké (i malé) kroky můžu podniknout už dnes, aby to za těch pět let vypadalo tak jak si opravdu přeji?

Když se posadíme tam, kde je zrovna volno

Občas máme svobodnou volbu, ale přesto usedneme tam, kde je zrovna „volné místo“. Nechceme zabírat příliš mnoho prostoru nebo rovnou dáme přednost někomu jinému a postáváme v koutě, přestože nás už pořádně bolí nohy.

Zní to pokorně či velkoryse. Ale v praxi to znamená, že v práci zůstáváme v roli „šikovného zástupce“, i když bychom zvládli vést celý tým. V byznysu napíšeme o své nové službě jen tak okrajově, aby to náhodou neznělo moc sebevědomě.

Jenže život není banket s předem určeným zasedacím pořádkem. Nikdo nám židli nepřidělí, musíme si ji vybrat sami. A je pouze na nás, jestli si pár kroků popojdeme a zvolíme tu s lepším výhledem, mimo průvan a daleko od lítaček do kuchyně.

Jak poznat, že sedím špatně

• Cítím se vyčerpaně, i když „všechno dělám správně“.

• Rozhoduji se víc podle „měl/a bych“ než „chci“.

• Často hledám potvrzení u druhých.

• Mám pocit, že život se mi děje, místo abych ho tvořil/a.

Pokud vám to zní povědomě, možná už delší dobu sedíte na židli, která prostě není vaše. Je na čase zvážit, zda vás dané okolnosti štvou natolik, abyste vstali a změnili to.

Jak najít (a udržet si) tu správnou židli

1. Zastavte se.
Než usednete (pomyslně nebo doopravdy), zeptejte se: „Opravdu to chci já? Je to skutečně moje přání, nebo mě postrčil partner, maminka, šéf nebo klienti?“

2. Zkoumejte důvody.
„Dělám to ze strachu, nebo z touhy? Co se reálně stane, když si právě na tuto židli (ne)sednu?“

3. Naslouchejte tělu.
Židle, která není vaše, přestane být dříve či později pohodlná.

4. Dovolte si chybovat a měnit názor.
Není nic špatného na tom vstát a přesednout si. Klidně i několikrát.

Mnoho židlí, zajícova smrt

Máte dlouhodobě pocit přehlcení, nestíháte a odsouváte řešení věcí podle toho, který termín zrovna hoří nejvíc? Je docela možné, že sedíte na více židlích najednou – a vsadím se s vámi, že minimálně jedna dvě židle ani nejsou ve skutečnosti vaše.

Ve středním věku se do podobné situace dostaneme snadno – jednou nohou jsme ještě v práci, zatímco další náš kus vyzvedává děti ze školy nebo je odváží na kroužky, následován jinou naší částí, která letí obstarat nemocné nebo nemohoucí rodiče. Jste-li podnikatel, časová dotace na péči o byznys ještě roste.

Nastolit znovu rovnováhu není vždy snadné, ale chcete-li zbytek svého života strávit v rozumné kvalitě, je to zcela nezbytné. 

Sepište si na papír všechny činnosti, které během týdne vykonáváte, opakované i jednorázové. A pozor – i z jednorázových cizích židlí se snadno stává samozřejmá rutina ve stylu „Když ty ten excel tak bezvadně umíš, viď že mi zase sjedeš ten výkaz? Máš to hned…“

• U každé položky se poctivě zamyslete, komu ta židle původně patřila, než jste se na ní uvelebili vy. A popřemýšlejte, zda není na čase tuto židli vrátit původnímu majiteli. Tam, kde to nejde (pomoc starším rodičům, péče o děti atp.), zvažte výpomoc. I hodina týdně navíc k dobru se počítá. Představte si, že místo ježdění na nákup babičce si na hodinu zajdete do sauny nebo na procházku – hodina času týdně jen pro vás, přepnutí hlavy z pohotovostního režimu a zasloužený relax.

• Když se ke svému seznamu po čase vrátíte, nejspíš objevíte další položky, kterých byste se mohli vzdát ve prospěch sebe sama. Zaškolit kolegu v práci. Delegovat první drobnosti na asistentku. Přenechat chystání svačin starším dětem. Efektivně rozdělit služby u babičky mezi další členy rodiny nebo placenou pomocnici.

Výzva: najdi (a udrž) si svou vlastní židli

Kolikrát v životě jste se posadili na židli, která vám vůbec nepatřila? Možná na takové cizí židli sedíte právě teď. A možná je vám už tak nepohodlná, že jste krok od toho zvednout se a jít hledat tu správnou.

Vyzkoušejte výše uvedené cvičení a navnímejte pocity svého těla.

Přijďte prozkoumat svoje i cizí židle v bezpečném prostoru malé skupiny.

Nebo mi napište a prozkoumáme vaši současnou sbírku „židlí“ společně.