Do černého lesa (čeho se bojí naše strachy)

Vydaly se společně na cestu. Ruku v ruce, přitom každá sama za sebe. Vnímaly vzájemnou podporu i skutečnost, že se svými démony i strachy za chvíli zůstane každá sama.

Vkročily do černého lesa. Letní blankytnou oblohu pohltily špičky smrků kdesi v nedohlednu. S nadějí v srdci, se staženým hrdlem kráčely hlouběji a hlouběji. Místo silného energetického pole je ale přivítala nedobrovolná paseka, průřez tepnami ztýraného lesa, kdysi plného síly. Všudypřítomná kalamita nenechala na pokoji ani tohle magické místo.

Před rokem do stejného lesa, který tehdy byl ještě při síle, vešly se záměrem zbavit se svých strachů. Původní “návod” vše nepohodlné setřást a vykřičet zavrhly. Místo toho se rozhodly svoje strachy poznat, přijmout a dát jim možnost se transformovat. Tehdy ještě plně nedoceňovaly důležitost svého rozhodnutí…

Nyní, po roce téměř na den se vrátily na stejné místo. Černý les už nepulzoval podporující energií, žádanou sílu tedy musely najít samy v sobě. Sílu k čemu vlastně? Poprat se znovu se svými strachy? Ale co když je to jinak?

Čeho se bojí naše strachy

Bojíme se vkročit do černého lesa s obavami z podivných stvoření, které číhají v naší mysli a čekají na svou příležitost. Ale co když se tato stvoření ve skutečnosti bojí našich stínů? Co když jsou naše strachy samy paralyzovány hrůzou z toho, kým jsme kdysi byli nebo mohli být?

Bojíme se svých strachů, a současně odvracíme křečovitě zavřené oči od našich zrcadel, kde se čas od času mihne temný stín. Naše strachy přitom mohou být připomínkou toho, co kdysi v naší přítomnosti cítili jiní.

Když sebereme odvahu a podíváme se sami sobě do očí, zjistíme, že náš běžný obraz, jak jej vídáme v odrazech výloh a pohledech jiných lidí, má krom lícové strany i svůj rub. Ať už věříte na minulé životy nebo si při zmínce o podobných věcech klepete na čelo, jedno je jisté. V životě dostáváme férové šance zažít vše, co činíme sami sobě i jiným, i z druhé strany. Ochutnáváme svoji vlastní medicínu, a aniž bychom si uvědomovali, o co jde, žehráme na osud, stavíme se do roli oběti a nadáváme, kdo za to může a proč zrovna já…

Znáte svoji odvrácenou stranu?

Najdete v sobě odvahu vkročit do svého soukromého černého lesa? Zvládnete se podívat svému zrcadlu do očí? Co z toho, ptáte se? Proč by někdo chtěl dobrovolně podstupovat podobné psycho? Odpověď je prostá – čtete-li tyto řádky, je načase znovu nastolit rovnováhu.

Nedávno na mne na internetu vyskočil citát amerického psychologa a spisovatele Irvina Davida Yaloma, který dokonale ilustruje tyto myšlenku: „Vaše dobrotivost, povinnost, věrnost – to jsou mříže vašeho vězení. Jednou na ty malé ctnosti zajdete. Musíte se naučit poznat svou zkaženost. Nemůžete být svobodní jen zčásti…“

Co se může naučit hodné dvojče od zlého (a naopak)

A o tom to tak nějak je, přátelé. Náš vnitřní hrdina možná kdysi býval nájemným zabijákem. Není třeba učit se od něj, jak příhodně skrýt nůž v rukávu, ale odvaha, rozhodnost a pohotové reakce by se vám možná do současné výbavy hodily. Stejně jako kdysi ctnostná tichá žena za zdmi kláštera může tu svoji dnešní neukotvenou dračici naučit pokoře, soucitu a jemnosti.

Láká-li vás udělat první krok ke srovnání ručičky vah, nemusíte na to být sami. Diskrétně a s respektem k faktu, že ta cesta je vaše, vám budu spolehlivým průvodcem a příležitostným kresličem map. Dejte mi o sobě vědět. Čím dřív vyrazíme na cestu, tím dřív dojdete ke svojí studánce se živou vodou. Pamatujete si ještě, jak chutná doušek čisté, chladivé vody z prapůvodního zdroje?