Bez Tvé pochvaly nejsem nic

clanek_bez_pochvaly_maja_bourkova

Máte někdy pocit, že dokud vás vaše okolí nepochválí nebo aspoň nevezme na vědomí, co všechno se vám ten den podařilo, co jste stihli a zvládli, tak vaše úsilí vlastně nemá žádnou cenu?

Jakou hodnotu má pro vás pochvala od druhých? Co potřeba jejich reakce vypovídá o vás samotných? A co se stane, když se podobného ocenění někdy nedočkáte?

Ztrácí tím pro vás vaše práce smysl? Vytratí se její účinky? Nebo vy sami ji v tu chvíli pomyslně šoupnete nohou pod stůl, aby nepřekážela?

Stoupnout si před zrcadlo nestačí

„Oblíbená“ rada – nečekejte, až si vás někdo všimne, a pochvalte se sami, mnohdy prostě nefunguje. Co vlastně ve skutečnosti potřebujeme?

Poplácání po rameni a slova uznání možná nejsou to podstatné. Možná to, po čem toužíme, je prostě být viděni. Aby někdo bral naši existenci na vědomí (a pochvala je v tu chvíli možná jen třešničkou na dortu).

Nemusí to být zrovna o tom, že jste se narodili jako prostřední dítě (ani benjamínek, ani ve všem první nebo vzorový sourozenec). Nemusí to být ani o tom, že jste byli jediným dítětem starších nebo rozvedených rodičů, kteří na vás jednoduše neměli čas.

Každopádně stojí za prozkoumání, kdy jste se poprvé cítili přehlížení, neviděni. Odkud tento pocit, často rostoucí s přibývajícím věkem, vlastně pramení. Mnohdy ale stačí jen přijmout fakt, že to vzniklo.

Co vysíláte, to dostanete zpět

Nedávno jsem viděla český film Bábovky. Zaujala mě tam role matky ve středním věku, postavená před drsnou skutečnost nezvratné diagnózy. V její rodině byl krásně vykreslený obrázek „neviditelné“ ženy, která všem všechno zařídí, sama sobě se přitom totálně ztrácí z dohledu, a její každodenní nálože a přínosu si ostatní všimnou, až když nadobro zmizí ze scény.

Cítíte se neviditelní? A vidíte se vůbec vy sami? Zkuste začít právě tím – zkuste sami sebe znovu uvidět. Všimnout si, co právě teď zrovna vy potřebujete.

Pokud si dopřejete svou vlastní pozornost a péči, i okolí se k vám následně přestane chovat jako k Popelce (té klasické, nemyslím její moderní asertivní verzi).

Drobné radosti

Zkuste začít drobnostmi. Jste-li připraveni, příležitosti si vás najdou. Pusťte si oblíbenou písničku. Vyměňte si úsměv se sousedkou. Užijte si voňavý krém na ruce. Vezměte to domů z práce jinou cestou a uvědomujte si své okolí. Objevujte a buďte zvídaví. Vynikající tipy najdete v knížce Hany Pinknerové s názvem Jedno potěšení týdně.

Dneska by to šlo

Nečekejte, až vás zastaví úraz, nemoc nebo jiný neplánovaný průšvih. Ani nemusíte začínat hlubokozpytnou analýzou na terapii. Možná časem zjistíte, že je dostatečně léčivý už samotný proces změny a že stačí, když vás někdo „jen“ vyslechne a podpoří.

Když si dovolíte uvidět sebe sama, začne vás vidět i okolí. Přestaňte vysílat signál Jsem neviditelná (protože nejsem sama pro sebe důležitá), a přelaďte svůj vysílač na tu stanici, kterou chcete vy sami poslouchat.

Napadlo vás něco k příběhu? 

napište mi

Přidejte se do facebookové skupiny, kde si o podobných tématech povídáme.

do skupiny tudy

Nebo se přihlaste k odběru novinek