Čeho se bojí naše strachy

Vydaly se společně na cestu. Ruku v ruce, přitom každá sama za sebe. Vnímaly vzájemnou podporu i skutečnost, že se svými démony i strachy za chvíli zůstane každá sama.

Vkročily do černého lesa. Letní blankytnou oblohu pohltily špičky smrků kdesi v nedohlednu. S nadějí v srdci a zároveň se staženým hrdlem kráčely hlouběji a hlouběji se záměrem zbavit se svých strachů. Původní doporučení své průvodkyně vše nepohodlné prostě setřást a vykřičet ale zavrhly. Místo toho se rozhodly svoje strachy poznat, přijmout a dát jim možnost se změnit v něco, co je podpoří.

Kdo jsi a co chceš?

Se strachy se v životě potkáváme běžně. Někdy je to jen letmý závan nepohodlí, na který už za pár minut vůbec nemyslíme. Někdy nás pocit strachu může ochromit, sevřít kolem krku nebo vtlačit do žaludku zledovatělý kámen.

Když nás něco podobného zastihne, není vůbec podstatné, kým jsme v běžném životě, co umíme, jaké máme vzdělání, postavení, dovednosti. Pro tento konkrétní moment se stáváme osobou, kterou vlastní strach chrání před prožitím něčeho nepříjemného, co nás potkalo v minulosti.

Tento silný mechanismus se nás prostě snaží odstřihnout od možnosti být znovu zraněni. A čím déle nás tato vnitřní „ochranka“ provází, tím méně jsme schopni si uvědomit, že naše reakce na danou situaci je pod taktovkou autopilota.

Čeho se bojí naše strachy

Může to být zdánlivá maličkost, situace, kterou jsme na vědomé úrovni dávno „zazdili“.

Může to být dlouhotrvající nepohoda v rodině, zamrzlé emoce, které nám úspěšně hážou vidle do prožívání zdravého dospělého vztahu.

Může to být pár minut trapnosti a ponížení před školní třídou, díky kterým v současnosti nejsme schopni promluvit na poradě před kolegy.

Může to být hluboké trauma či nikdy neléčená bolest, která nás opevnila nedůvěrou a preventivním nepřijetím druhých lidí.

Může to být opakující se diskomfortní situace, ze které si naše hlava vytvořila „pravidlo“ – když se stane tohle, bude následovat toto (a nikdy jinak).

Ze strachu se rodí i vnitřní sabotéři. Hlasy v naší hlavě, které se včas postarají o to, abychom preventivně někam nešli, něco neudělali nebo něco neřekli.

O dobře maskovaném strachu ví své i prokrastinace. Když tam nezavolám, tak nebudu čelit nepříjemnému rozhovoru. Ono to časem třeba samo vyšumí…

Útěk versus přijetí (a varianty mezi tím)

Životním posláním našeho strachu je chránit nás před nebezpečím, ale taky nám ukázat oblasti, kde je třeba růst, překonávat překážky a posouvat své hranice, abychom se stali odolnějšími a akce-schopnějšími.

Než ale dojdeme k tomu růstu a překonávání překážek, čeká nás nejprve etapa 3P – poznat, přijmout, přetvořit. A ne vždy se to podaří na první dobrou.

Pokud vás něco děsí, máte vždycky několik různých možností, jak s tím naložit:

• tvářit se, že to neexistuje, a vytěsnit to (akorát bacha na ten šrumec, až se s tím zase neplánovaně potkáte)
• bagatelizovat to – přesvědčit sebe sama, že „to přece není tak hrozné“ nebo „tohle vůbec není problém“, i když uvnitř cítíte opak
• přesměrovat pozornost – věnovat se jiným činnostem (práce, zábava, sport) jen proto, aby nebyl čas strach řešit, což ho ale neodstraní
• přenést problém na druhé – místo konfrontace se svým strachem ho projektovat na ostatní („tohle by děsilo každého“ nebo „oni jsou ti, kdo se toho bojí, ne já“)
• nasadit agresivní obranu – přehnaná reakce nebo útok vůči situaci či lidem, kteří strach vyvolávají, aby se zamaskovalo vlastní vnitřní nejisté místo
• otupit ho pomocí negativních návyků – snažit se strach umlčet například přejídáním, alkoholem, workoholismem nebo jinými způsoby, které sice přinesou dočasnou úlevu, ale dlouhodobě nic neřeší.

…a nebo

• postavit se tomu čelem a projít tím – někdy se ukáže, že strach byl jen přehnaná představa a realita není tak děsivá, jak se zdálo
• najít v tom humor – když si dokážete udělat legraci i z vlastního strachu, ztrácí svou sílu
• sdílet to s někým, kdo vás podpoří – strach často zeslábne, když ho pojmenujete nahlas a požádáte někoho blízkého, aby vám pomohl vidět věci jinak
• připravit se a získat kontrolu – získat více informací, naučit se potřebné dovednosti nebo si vytvořit plán, jak situaci zvládnout. Často se pak strach změní v sebejistotu
• přijmout fakt, že to ve vašem životě existuje a seznámit se s tím, prozkoumat a případně transformovat tak, aby vás to přestalo děsit a začalo podporovat
• najít v tom smysl a růst – někdy strach ukazuje na něco důležitého, co stojí za prozkoumání.

Pokud svůj strach přijmete jako učitele, může vás posunout dál, pomoci vám objevit novou sílu nebo nasměrovat k pozitivní změně.

Nabízí se tu zajímavá perspektiva: místo otázky „Proč se mi to děje?“ bychom se mohli ptát „Co se z toho mohu naučit?“

Strach z vlastního stínu

Jedna věc je bát se na základě předchozí zkušenosti, prožitku nebo domněnek. Něco jiného je obava, že nejsme až tak dobří a laskaví, jak bychom se rádi viděli.

Bojíme se svých strachů, a současně odvracíme oči od našich vnitřních zrcadel, kde se čas od času mihne temný stín. Naše strachy přitom mohou být i připomínkou toho, co kdysi v naší přítomnosti cítili jiní.

Ať už věříte na minulé životy nebo si při zmínce o podobných věcech klepete na čelo, jedno je jisté. V životě dostáváme férové šance zažít vše, co činíme sami sobě i jiným, i z druhé strany. Ochutnáváme svoji vlastní medicínu, a aniž bychom si uvědomovali, o co jde, žehráme na osud, stavíme se do roli oběti a nadáváme, kdo za to může a proč zrovna já…

Přijmeme-li možnost, že díky vlastním strachům skutečně můžeme prožívat i důsledky svých minulých činů, pomůže nám to pěstovat větší empatii, uvědomění a odpovědnost za to, jaký otisk zanecháváme ve světě.

Znáte svoji odvrácenou stranu?

Následující citát amerického psychologa a spisovatele Irvina Davida Yaloma dokonale ilustruje tyto myšlenku: „Vaše dobrotivost, povinnost, věrnost – to jsou mříže vašeho vězení. Jednou na ty malé ctnosti zajdete. Musíte se naučit poznat svou zkaženost. Nemůžete být svobodní jen zčásti…“

Najdete v sobě odvahu vkročit do svého soukromého černého lesa? Zvládnete se podívat svému vnitřnímu zrcadlu do očí? A proč byste to měli dělat? Odpověď je prostá – čtete-li tyto řádky, je nejspíš načase znovu nastolit rovnováhu, uvidět a přijmout se takoví, jací ve skutečnosti jste.

Co se může naučit hodné dvojče od zlého (a naopak)

A o tom to tak nějak je, přátelé. Náš vnitřní hrdina možná kdysi býval nájemným zabijákem. Není třeba učit se od něj, jak příhodně skrýt nůž v rukávu, ale odvaha, rozhodnost a pohotové reakce se vám do současné výbavy mohou hodit. Stejně jako kdysi ctnostná tichá žena za zdmi kláštera může tu svoji dnešní neukotvenou dračici naučit pokoře, soucitu a jemnosti.

Komu to skutečně patří?

Strachy mohou být nejen naším vlastním prožitkem, ale i dědictvím – něco, co jsme převzali od jiných lidí, ať už vědomě nebo nevědomě.

Může jít o rodinné vzorce nebo kolektivní zkušenosti, které se otiskly do naší psychiky.

Někdy se bojíme toho, co děsilo naše rodiče či předky, protože jejich strachy formovaly prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Jindy můžeme přebírat obavy společnosti nebo historické trauma. Pokud si to uvědomíme, můžeme lépe rozlišit, které strachy jsou opravdu naše a které jsme jen zdědili – a třeba se rozhodnout je dál nenést.

Poznejte svoje strachy a stíny

Láká-li vás udělat první krok, nemusíte na to být sami.

Nemusí to bolet. A nemusíte urvat všechno naráz.

Poznejte svoje strachy a stíny a konečně odložte to, co k vám ve skutečnosti nepatří.

Bude mi ctí vás tímto transformačním procesem provést.